Obrazy a fotografie se nerámují jen za praktickým účelem pověšení na stěnu, ale rám dodává dílu další rozměr. Ke každému typu obrazu existuje ideální rám, který ho nejen doplní, ale promění v jedinečně působící celek.
V dnešní době, stejně jako je typické pro módu, jsou i v rámování mnohé, často vzájemně protichůdné, proudy. Na jednu stranu by podle současných trendů měl být rám méně výrazný, aby dílo nepotlačoval, lišta co nejtenčí a nevzorovaná. Na druhou stranu by ale rám měl být dostatečně výrazný a zajímavý, aby nadále vyzdvihnul cenu i citovou hodnotu rámovaného obrazu a v interiéru byl dostatečně viditelný. Při rámování olejů bývá volen určitý kompromis. Lišty jsou široké, ale bohaté zdobení bývá nahrazeno např. zlatou linkou.
Co je to rám?
Odborná definice říká, že obrazový rám je dekorativní obruba na malbu, kresbu, fotografii nebo obdobné výtvarné dílo. Umožňuje jednodušší zobrazení, instalaci nebo vystavení. Rámy rovněž zabraňují mechanickému poškození obrazu a mohou tedy mít i ochrannou funkci. Estetický význam splňují svým provedením, barvou nebo zdobením.
Rámováním obrazů a fotografií se zabývá řemeslo nazvané rámařství (bývá obvykle spojeno i se sklenářstvím). Tvary rámů jsou většinou čtvercové nebo obdélníkové, ale můžeme se setkat i s oválnými a kruhovými rámy. Méně obvyklé jsou například tvary srdce, které se využívají hlavně na svatební fotografie.
Historie rámování
Petr Matějíček, odborník na rámování vysvětluje: „Jeden z nejstarších rámů byl objeven v egyptském hrobě. Nález pochází ze 2. století n. l. Portrét Fayum mumie byl objeven v původním dřevěném rámu. Díky suchému a horkému egyptskému klimatu se do dnešní doby zachoval ve velmi dobrém stavu s téměř nevybledlými barvami. V období římské nadvlády v Egyptě se portréty malované na dřevěných deskách ukládaly k mumiím. Jedná se o jeden z druhů tradičního panelového malířství, které v antickém světě patřilo mezi velmi oblíbený druh umění. Ze všech těchto děl se fajjúmské rámované portréty zachovaly jako jediné.“
V Evropě se první vyřezávané dřevěné rámy, jak je známe dnes, objevily na malých deskových obrazech ve 12. a 13. století. Byly vyrobeny z jednoho kusu dřeva. Místo pro malování bylo vyřezané a zvýšené ohraničení kolem vnějšího okraje sloužilo jako rám. Nejdříve se upravil rám a pak se teprve maloval obraz. Tento způsob výroby rámu a obrázku z jedné dřevěné desky byl velice nákladný.
Proto není divu, že následně byl vyvinut účinnější způsob rámování, kdy byly na pokos použity formovací proužky, které se přidělaly k plochému dřevěnému panelu (pokos je úhel řezu a spojení v rozích rámu). První z nich byly vyrobeny z jednoduchých dřevěných formovacích pásů připevněných k vnějšímu okraji tohoto panelu. Výsledek připomínal vyřezávaný kus, ale byl méně nákladný a jednodušší na zhotovení.
Tím začala historie soudobého rámování. V období 14. a 15. století byla většina obrazových rámů součástí architektury kostela, kde většinou zdobily oltářní plátna. Rámy byly krášleny architektonickými prvky tak, aby napodobovaly exteriéry velkých katedrál. V renesančním období přemístily bohaté rodiny italské šlechty umělecká díla, včetně rámů z katedrál, do svých panství. Tím přišel na scénu přenosný rám.
Během panování Františka I., prvního renesančního monarchy, se ve Francii od r. 1515 do r. 1547 dostává umění do popředí každodenního života. Díky uměleckému rozmachu vzkvétá také tvorba obrazových rámů.
Matějíček dodává: „ Mnoho umělců přicházelo z Itálie a trh se rozšiřoval více než kdy předtím. Od r. 1610 do r. 1643, za vlády Ludvíka XIII ve Francii, se dostává do centra pozornosti především umělecké provedení rámu. Profily se dělají tenčí než v Itálii, což je začátek cesty pro barokní úpravu. Umělecké pojetí obrazových rámů bylo vysoce rozvinuté i v pravoslavný zemích, např. v Rusku a Srbsku, a sloužilo zejména k rámování ikon v kostelech.“
K čemu slouží dnes?
Rámování má dvojí úlohu. Petr Matějíček shrnuje: „Podtrhuje estetickou funkci obrazu a zaměřuje pozornost diváka na zarámovaný objekt. Rám může být použit také podobně jako repoussoir. Co to znamená? Objekt nebo postava v extrémním popředí působí jako kontrast a zvyšuje iluzi hloubky. Při nezajímavé velké ploše je prostor doplněn nějakým předmětem, například zabírá-li na snímku velký prostor obloha, využije se větev a podobně. Repoussoir, v našem případě rám, vede oči diváka na důležitý prvek na scéně, dodává obrazu hloubku a navíc je dobré, když rám samotný esteticky souvisí s tím, co je na obrazu.“
Materiály
Pro výrobu různých profilů se stále nejběžněji používá tradiční dřevo, i když se můžeme setkat i s dalšími materiály, včetně stříbra, bronzu, hliníku a stále rozšířenějších plastů. Rám může být jakékoliv barvy nebo textury, běžné je zlacení, a to zejména u starších dřevěných rámů. Řada z nich má i složité výlisky, které se přímo týkají tématu obrazu.
Složitější starší rámy bývají často vyrobeny z lisované a zlacené omítky na základně ze dřeva. Při rámování obrazů se používá sklo nebo plexisklo na ochranu samotného díla. Sklo je běžné u akvarelů a jiných uměleckých děl na papíře, jen vzácně je používáno přes olejomalby, s výjimkou některých velmi cenných děl, které jsou většinou vystaveny v muzeích a galeriích.
Slovo historičky, průvodkyně na zámku Frýdlant:
- „I v historii se rámy obrazů často přizpůsobovaly námětu či místu, kde byly umístěny. Obraz zobrazující hon, vystavený v loveckém salónku, má vyřezávaný rám napodobující větve.“
- „Rám zrcadla mohl být velmi zdobný a veškerá pozornost byla soustředěna pouze k němu. Bylo to malé umělecké dílo, které nebylo nijak limitováno vnitřním obrazem.“
