Luxusně zařízená vila manželů Stiassni v prominentní brněnské čtvrti Pisárky, která se po komplexní tříleté rekonstrukci otevřela pro veřejnost v prosinci 2014, plnila obytnou, reprezentativní i společenskou funkci. Na rozsáhlém tříhektarovém pozemku se nachází i dům zahradníka a vstupní objekt s bytem řidiče a stájemi.
Pohnutý osud vily i rodiny
Vila byla domovem rodiny Stiassni pouhých devět let. V roce 1938 odešli z obav před okupací Alfred, Hermine i jejich dcera Susanne do Londýna. Později se přestěhovali do amerického Hollywoodu. V následujících letech měla vila mnohé využití: Gestapo zde mělo „Offizierskasino“, přebývali zde ruští kozáci, dvakrát zde pobýval prezident Edvard Beneš a právě od té doby je označována jako vládní vila. Po 2. světové válce byl majetek zkonfiskován a 6. 6. 1946 připadl československému státu. V tomto období sloužila vila k reprezentativním účelům. Od roku 2009 je ve vlastnictví Národního památkového ústavu.
Luxus skrytý za nenápadností
Rodinná vila textilního továrníka Alfreda Stiassni, která byla postavena podle návrhu Ernsta Wiesnera, působí navenek záměrně prostě. Ernst Wiesner je jednou z nejvýznamnějších osobností brněnské moderní architektury. Jeho puristická díla připravovala půdu pro brněnský funkcionalismus. Na brněnskou scénu se uvedl návrhem činžovní vily Wilhema Gutmanna (1919).
Architekt vilu usadil hluboko do svahu a svažitost pozemku využil v její prospěch. Ze svých oken nabízí nerušené výhledy do pisáreckého údolí. Hmota vily se skládá ze dvou na sebe kolmých kvádrů. Půdorys má tvar obráceného písmene L. I zde byl, jako u ostatních Wiesnerových vil, prostor racionálně rozdělen podle funkce. Větší křídlo, jehož delší strana je orientována k jihu, sloužilo jako obytná část pro rodinu. Přízemí mělo především reprezentativní a společenskou funkci, patro sloužilo pro klidné soukromí rodiny. V menším křídle směřujícím k jihu byly umístěny vedlejší provozní prostory a pokoje zaměstnanců.
Nazelenalá fasáda vily byla členěna obdélnými okny se šambránami z hořického pískovce a spišského travertinu. Horizontalitu umocňovala předstupující kazetová římsa a kamenný sokl. Výraz doplňovaly technické prvky jako lucerny, výklopné žaluzie a výsuvné markýzy. Za účelem začlenění hmoty domu do okolní zahrady byla fasáda bujně porostlá popínavou zelení.
Terasy jako spojovací můstek
Přízemní obytné místnosti jsou se zahradou propojeny pomocí lodžie a obytných přírodních teras umístěných před jižním a východním průčelím. Lodžie byla nad tyto terasy vyvýšená o několik schodišťových stupňů. Často se tu pořádaly rodinné slavnosti a v létě sloužila jako jídelna. Plocha teras byla doplněna zahradním mobiliářem, osvětlená lampami umístěnými na stěnách vily a v nádobách se tu pěstovaly exotické rostliny.
S prostým vnějškem silně kontrastovalo zařízení interiéru připomínající spíše zámecké sídlo. Nacházely se zde honosné mramorové krby, štuková výzdoba stropů a stěn, tmavé obklady, historizující nebo historický mobiliář, starožitnosti. Bylo to tak na přání paní domu, paní Hermine Stiassni, která pocházela z velmi bohaté rodiny významného podnikatele v severočeském uhelném průmyslu Jacoba Weinmanna. Proto autorem interiéru nebyl Ernst Wiesner, i když se dochovaly některé jeho interiérové skici, ale vídeňský architekt Franz Wilfert.
Pátrání téměř detektivní
Vrácení původního vzhledu vily bylo doslova detektivní prací. Důležitým zdrojem informací se při rekonstrukci brněnské vily Stiassni staly i fotografie a akvarely někdejší paní domu, jimiž dokumentovala interiér i exteriéry objektu.
Například koupelny byly v předchozí éře necitlivě modernizovány. „Původní umyvadla byla nahrazena novodobými a keramické obklady byly nahrazeny mramorovými. Originální schránky na mýdlo, tzv. mýdlenky, však byly odstraněny nešetrným způsobem a nebyly zachovány ani ve fragmentu. Po sejmutí nových obkladů byly na svém místě pouze úlomky. Vnitřní keramické obklady ostění mezi okny koupelen zůstaly zachovány. Při rozhodování o barevném odstínu nových replik se vycházelo právě z těchto detailů,“ říká Petr Miklíček, restaurátor keramiky s licencí MK ČR.
„Po dřívějších zkušenostech z vily Tugendhat byla ke spolupráci vyzvána společnost LASSELSBERGER, výrobce keramických obkladů RAKO. Úkolem bylo přiblížit se co nejvíce původní technologii výroby. Tato technologie tehdy spočívala hlavně v použití olovnaté glazury na předem vypálený kalibrovaný střep. Vysoký lesk a pokládka beze spár dávaly tehdejším stěnám charakteristický rys, který ještě dnes můžeme spatřit v objektech nezasažených modernizací interiéru. Přitom je paradoxem, že vývoj designu v oblasti keramiky se začíná vracet k počátku minulého století a většina světových firem má ve své nabídce obkladů a dlažeb vzory vycházející právě z jednoduchosti a dekorativnosti 20.–30. let,“ vysvětluje Petr Miklíček.
Zajímavé je, že výroba i kalibrace vyrobených replik obkladaček proběhla symbolicky v Horní Bříze, v závodě, kde byly vyvinuty první kalibrační stroje následně používané, zapomenuté a v posledních letech znovu objevené a používané pro výrobu keramických obkladových materiálů.
Při výrobě repliky mýdlenky musel restaurátor detailně prostudovat původní fotodokumentaci a vytvořit rozměrově a tvarově shodný model. Vnitřní boky této kapličky musely mít rozměry obkladačky na stěně pro usazení a zároveň venkovní lem přesahoval spáru. Celkem bylo vyrobeno 10 ks mýdlenek. Barevná a povrchová úprava vyrobených doplňků ke keramickým replikám je voděodolná a způsobilá zátěžovému režimu provozu.
Zahrady slouží k rekreaci i pěstování
Tenisový kurt a bazén, ale i květinové záhony, skleníky, sad a užitková zahrada, to vše se nacházelo svého času na pozemku kolem vily Stiassni. Využít prostor k rekreaci, sportu a hospodaření nebyl problém. Důmyslné bylo rozmístění jednotlivých objektů. V severní části se nacházelo zahradnictví, jižní část plnila estetickou funkci, na terase u domu se nacházel plavecký bazén, později byl níže pod bazénem vybudovaný tenisový kurt.
V letech 1920–1930 se keramika uplatňovala jako vynikající mrazuvzdorný fasádní a bazénový materiál a ovlivnila tak vzhled řady světových měst, zejména ve střední Evropě, ale i v zámoří (Rakodur, Tunelia). Keramické bazény byly v té době u zámožných rodin velmi módní záležitostí. Současný vývoj a výroba obkladů pro rekonstrukci venkovního bazénu probíhal podobně jako v případě koupelen – podle předaného kousku odštíplého původního obkladu.
Z dostupných zdrojů vytvořila redakce
Foto: RAKO
