Abychom lépe porozuměli principům tvorby japonské ikebany, uvedeme v následujícím seriálu přístupy a postupy její tvorby. Úvodní příspěvek se bude zabývat převážně historií a jednotlivými typy ikebany. Jejich vlastní tvorbu popíšeme v příštích dílech a nebudou chybět ani inspirativní obrázky a schémata.
Květinová výzdoba: inspirativní fotogalerie
Původ slova ikebana vychází z japonských slov IKE (kmen slovesa ikeru – uchovat při životě, oživovat) a HANA (čte se zněle bana – květina, květiny) a vyjadřuje tak myšlenku pokračujícího života, tedy nový růst „oživených květů“.
Základním rozdílem mezi západním pojetím aranžování květin a uměním ikebany je pochopení poslání květinového aranžmá. Naše kultura chápe aranžování květů především jako tvůrčí činnost, kterou vyvíjí jen proto, aby si vyzdobila vlastní dům. Japonec tvořící ikebanu spatřuje hlavní význam upravených květin ve váze v tom, že je může pozorovat, rozjímat a meditovat. Umění ikebany je zaměřeno především na vyvolání pohody a pocitu duševního klidu a je ovlivněno tradicí a symbolismem. Lidé západního světa mohou pouze přijmout toto umění a tvořit ve stylu ikebany, ale nikdy nedosáhnou takového rozpoložení mysli, s jakým k aranžování květů přistupují Japonci.
Aranžování – inspirativní superfotogalerie
Kořeny ikebany nalézáme v Číně, odkud v 6. století začíná do Japonska pronikat buddhistické náboženství. Zpočátku to bylo umění orientované především na výzdobu chrámových oltářů (aranžmá typu SHIN-NOHANA), na nichž se objevovaly umělecky zpracované obřadní vázy pro květinové oběti. Mniši ovlivnili nejen způsoby úpravy květin, ale zabývali se i prodloužením jejich životnosti a také hlubší symbolikou. V prvopočátcích byla tvorba ikebany doménou mužů (buddhistických mnichů), teprve později se tímto uměním začaly zabývat i ženy. V 15. století vznikaly jednoduché nepříliš komplikované typy (počátky typu SHOKA). Aranžmá bylo součástí malé domácí svatyně umístěné buď na skříňce, nebo výklenku – tzv. tokonoma, spolu se svitkem a dalším uměleckým předmětem. V souvislosti s rozvojem čajového obřadu získaly na popularitě typy RIKKA a CHABANA, které začaly konkurovat chrámovému způsobu úpravy květin.
První škola tvorby ikebany, která byla založena v roce 1545 v japonském Kjóto, se nazývá IKENOBO (v překladu „kněz u jezera“). Ta formulovala koncem 16. století základní zákonitosti aranžmá (RIKKA), stylu se sedmi hlavními částmi (shin, shin-kakushi, soe, soe-uke, mikoshi, nagashi, maeoki), na které později navázalo mnoho dalších škol. Dalším typem, který se se začal rozvíjet od počátku 17.století, je typ NAGEIRE, založený na jednoduchosti a prostém kladení jednotlivých rostlin nádoby. V polovině 18. století dosahuje klasické umění ikebany svého vrcholu (je definován klasický typ SEIKA (také SHOKA). Konec 19. a zejména pak 20. století pak přináší jistou modernizaci stylů a na scéně se objevuje typ MORIBANA, tj. aranžování květin do plochých nádob s vodou. Do japonských domácností začíná pronikat západní styl a vkus a po r. 1945 vznikají avantgardní volné styly (JIYUKA také JI-YU BANA), závisející plně na invenci a zručnosti autora.
Teorie japonské úpravy květin rozlišuje tyto základní typy aranžmá: MORIBANA, NAGEIRE, SEIKA a volný styl. Vedle nich se uplatňuje mnoho dalších typů a termínů (Seika, Shoka, Rikka, Keishiki, Morimono, atd.), které mají souvislost s významnými mistry ikebany několika tisíců škol po celém Japonsku. Jednotlivé školy si vytvořily vlastní cestu uměleckého vyjádření (i s vlastním názvem), ale estetické zásady zůstávají pro všechny více méně společné.
A) MORIBANA – „záplava, hromada květin“ – od. 2. poloviny 19. století, zakladatel je Unšin Ohara. Jedná se o přírodní kompozice z pečlivě vybraných květů (vyjádření přírodní scenérie), nebo aranžované skupiny jednotlivých řezaných květů aranžované do nízkých a plochých nádob (průměr hrdla je vetší než výška), ve které zůstává nejméně 1/2 plochy vodní hladiny volné. Rostliny se aranžují s pomocí kovových stojanů s hroty, tzv. kenzan (ježek).
B) NAGEIRE – „vložený, vhozený, prostrčený dovnitř“ – od 2. poloviny 16. století, aranžmá z výhonů ve vysoké váze upevněných pomocí částí větviček upevňovaných cca 2 cm pod okraj nádoby. Do vytvořené kostry se pak prostrkávají jednotlivé výhony a květy. Používají se vyšší nádoby (její výška je větší než průměr hrdla) s tvarem cylindrickým nebo válcovitým.
C) SEIKA (SHOKA, také SEIKWA nebo IKENOBO) – jedná se o slavnostní úpravu květin do formální asymetrické kompozice tvaru trojúhelníku. Souvisí s čajovým obřadem. Květiny jsou umístěny v tokonomě a platí zásada pouze jedné ikebany v interiéru. Aranžmá je jednostranné.
D) JI-YU_BANA (také JIYUKA) – „volný styl“ – moderní abstraktní aranžmá vycházející ze svého okolních prostředí, oprošťuje se od konvencí a provokuje diváka kombinací mnohdy nesourodého materiálu. Podle různých škol lze rozlišit styly:
UKIBANA – „plovoucí květy“ – kompozice z trvanlivých květin (kamélie, chryzantéma, břečťan) v míse, kde 1/2 až 2/3 vodní hladiny zůstává volné. Určeno pro pohled shora.
SHIKIBANA – „ležící květy“ – kompozice trvanlivých (stálezelených) rostlin s krátkou stopkou nebo zcela bez stonku (břečťan, kamélie, karafiát, bobkovišeň, chrazantéma) na podložce nebo tácu bez vody.
MORIMONO – „cokoliv v misce“ – kompozice s květy a plody (zelenina, ovoce) na plochých talířích, nádobách, mísách s využitím kontrastu tvaru, barev a textury rostlin.
KAKEBANA (TSURIBANA) – úprava v závěsných nádobách (bambus, keramika).
OSHIBANA – úprava ze sušeného rostlinného materiálu.
KEISHIKI – použití lučních květin, venkovská atmosféra.
MINI-IKEBANA – použití pouze jednoho kvetu (paní Ohno, škola Kokusai).
Závěrem je nutné zdůraznit především ducha, ve kterém se úpravy v Japonsku vytvářejí a jak se k nim také později přistupovalo. Profesor Ohasaki například ve své knize radí, jak se dívat na květiny: „Sedět se má asi tři stopy od tokomy a jemně se předklonit. Nejprve si má člověk začít prohlížet spodní část úpravy a potom rychle přeskočit zrakem nahoru. Když si člověk prohlédne celek, měl by se opět předklonit, klidně se přiblížit po kolenou k tokonomě, nechat klidně obě ruce položené na kolenou a tiše se dívat. V každém případě by se měl každý zdržet přílišného kritizování a prudkých pohybů.
