Rododendrony, pěnišníky, patří do čeledi vřesovcovitých. Původ slovanského názvu prý pochází od ruského pjannyj (opilý). Na Sibiři se jejich kořenů využívalo pro výrobu opojných nápojů. Ruští botanikové, ale i Holanďané, Francouzi a Britové se postupně podíleli na masivním rozšiřování rododendronů. Do Čech se dostaly na přelomu 19. a 20. století i prostřednictvím nadšeného dendrologa Arnošta Emanuela hraběte Silva Taroucy, jenž založil v roce 1885 průhonický park. Dnes v něm můžeme obdivovat okolo 8000 kusů ve 313 druzích a kultivarech.
Není to složité
Původní rostliny pocházejí z oblastí chudých, propustných lesních půd s dostatkem humusu a vláhy. Proto jim dopřejeme kyselou půdu, provzdušněnou hrubou vláknitou rašelinou. Při nadbytku vápníku rostlinám žloutnou listy. Zahradní kříženci jsou mrazuvzdorní. Dobře prospívají pod hluboko kořenícími stromy, např. borovicemi, jinany nebo duby, protože samy vytvářejí síť velice jemných, blízko povrchu rostoucích kořínků. Na to je třeba myslet při okopávání okolí keřů.
Velká inspirativní galerie rostlin
Rostlinu s kvalitním kořenovým balem vysazujeme na jaře nebo na podzim. Do hluboko zpracované půdy uložíme rostlinu a důkladně zalijeme. Vzniklou jamku přihrneme kyprou půdou, případně použijeme organickou nastýlku. Ti, kteří se pokoušejí vypěstovat si svůj vlastní pěnišník, mohou v létě vyzkoušet hřížení. Výhon keře slabě nařízneme a upevníme do půdy. Neoddělený zůstane u mateřské rostliny až do vytvoření kořenů. Chce to trpělivost, kořenění trvá minimálně půl roku, ale i déle.
Péče o rododendrony je velice jednoduchá. Kromě nastýlky udržující vláhu, kterou provedeme počátkem května, u velkokvětých keřů opatrně odstraňujeme odkvetlé květy. Zejména mladé rostliny pravidelně zaléváme, ty starší dokáží s vodou lépe hospodařit. Dlouhé, holé výhony v dubnu radikálně zakrátíme. Za minimální péči se však odmění křehkou krásou květů.
Autor: Jindřiška Kodičková
Foto autor
