Protože ji chovaly většinou ve světlých, spíše méně vytápěných místnostech, tak jí nevědomky nabízely vhodnější podmínky, než dnešní suché, přetopené byty.
Klívie, z čeledi amarylkovitých, pochází z jižní Afriky. Představuje nevelký rod se třemi druhy, přesto získala díky druhu Clivia miniata s oranžovými květy nezastupitelné místo mezi našimi pokojovkami. Na začátku 19. století se dostala do Evropy, jméno získala po vévodkyni Clive z Northumberlandu.
Z tučných a masitých, na trvalé přemokření ( hlavně na podzim a v zimě) choulostivých kořenů, vyrůstají rovné, tuhému řemenu podobné sytě zelené listy, dlouhé až půl metru. Skládají se do dvou proti sobě postavených řad, uvnitř kterých se za příhodných podmínek vytvoří květní stvol, jenž nese bohaté květenství až s dvaceti zvoncovitými květy. Kromě nejznámější oranžové se vyskytuje i v kultivarech mající žlutou, krémovou či růžovou barvu.
Květinová výzdoba: inspirativní fotogalerie
Klívie bujně roste od jara do podzimu, kdy ji pravidelně zaléváme a občas hnojíme. Snese letnění pod stromy, aby se nespálila její chlouba, krásné listy. Toto dobou ji přeneseme do chladnější místnosti s rozptýleným světlem a ponecháme v klidu s nepatrnou zálivkou. Rostliny, jež mají alespoň deset listů, začínají po období klidu na jaře kvést. Na příliš teplém stanovišti nebo při přemisťování se mnohdy plně nevyvine stvol a klívie odkvétá dost neatraktivně dole v paždí listů.
Klívie se ráda tísní, proto její neobvyklou libůstku respektujme a k přesazování přistupme jen tehdy, pokud květináč praskne či kořeny vyrůstají ven. S nimi též zacházíme velice opatrně, odstraníme pouze neduživé. Při přesazování můžeme oddělit dceřiné výhonky, které disponují minimálně čtyřmi listy. Zeminu vybíráme výživnou, propustnou, s přídavkem písku a rašeliny.
V příliš teplé místnosti klívii napadají štítěnky a červci, proto listy často rosíme nebo otíráme vodou. Před dětmi ji chráníme, protože mléčná šťáva vytékající z poškozeného listu obsahuje jedovaté látky.
Jindřiška Kodičková
Foto Jindřiška Kodičková
