Při vyslovení jména Adolf Loos (1870 Brno –1933 Kalksburg) se drtivé většině průměrně informované širší veřejnosti, a zejména pak čtenářům poloodborných magazínů o bydlení, vybaví buďto jméno jedné z jeho nejslavnějších realizací, totiž „Müllerova vila“ a nebo název jeho slavného pojednání nazvané „Ornament a zločin“ (1908). V obecném povědomí je Loos vnímán jako radikál stojící proti secesi a jejím dekorům a potažmo tedy jako výstředník neváhající zařadit užívání ornamentu do zmiňované kategorie zločinného jednání. Architekti a teoretikové architektury cení Adolfa Loose zejména pro jeho práci s prostory a objemy, které komponoval podobně, jako když dítě staví hrady z kostek, které se ale mohou navzájem prolínat bez ohledu na příslušnost k jednotlivým podlažím a stávat se tak součástí velmi logické a racionální kompozice. Sám Loos mluvil o „jediném velkém vzdušném prostoru“ (o tzv. Raumplanu). Je to právě „Mullerova vila“ v Praze Strašnicích, kde je tento raumplan použitý nejreprezentativnějším způsobem.
Částečného uznaní se Adolf Loos v průběhu svého života dočkal spíše jako relativně uznávaný teoretik přednášející na řadě vysokých škol. Dva roky před jeho smrtní zprodukoval časopis Das Neue Frankfurt putovní výstavu představující Loosovu celoživotní práci a ve stejné doby vydal jeho žák Heinrich Kulka monografii o jeho díle. Dnes patří Adol Loos mezi z nejvýraznější postavy architektury první třetiny 20. stol. Působil ve Vídni, Paříži, Plzni, Praze a Brně. Ve dvacátých letech minulého století získal české občanství a naše vláda mu pak v šedesáti letech přiřkla čestný důchod, byť Loos většinu svého života prožil na různých místech Evropy a cestoval po celém světě (zejména Řecko, Alžír). Veškeré jeho statě vč. drobného beletristického pokusu a slavného „ornamentu…“ publikované do začátku 20 století vyšly v Praze roku 1929 pod názvem Řeči do prázdna. Reprint připravilo v roce 2001 nakladatelství Tichá Byzanc.
